Jak první lektorka k Permanentu přišla

Vždycky jsem sportovala. Vždycky jsem si myslela, že se mě bolesti zad netýkají. Alespoň dokud nebudu "stará"...

Ráda se hýbu a pohyb patří k mému životu. Prošla jsem všemi stádii od úplného hobby cvičení po téměř vrcholový sport. Nikdy jsem ale nečekala, že mě budou bolet záda díky oslabeným vnitřním svalům. A přiznávám, že to pro mě bylo velké a nemilé překvapení. První příčinou byly děti, lépe řečeno těhotenství. Hned po prvních třech měsících očekávání mně moje dcera ukázala, že my dvě si teď dáme pauzu. Omdlévala jsem na každém kroku a bylo mi pěkně zle. Ani po porodu mi nebylo do skoku a víc hýbat jsem se začala až skoro po půl roce. Když už jsem se cítila plná energie a toužila po náročnějším pohybu, přišlo druhé mimčo. K tomu kolem mě běhala moje starší ratolest a vyžadovala si všeho, na co měla v roce a půl nárok. Měla jsem pocit, že pohybu mám opravdu dost.

Zkrátka nějaký ten intenzivnější pohyb přišel až po třech letech. Nicméně mě ani nenapadlo začínat od začátku. "Přece se celý život hýbu a sportuju, tak normálně naskočím tam, kde jsem přestala.", myslela jsem si. Začala jsem běhat, lezli jsme už nějakou dobu, tak jsme začali jezdit častěji a občas jsem zavítala do tělocvičny u nás v loděnici, vedla jsem cvičení pro maminky s dětmi, tahala děti po výletech, lyžích i na kole. Nástup do práce byla rozhodně výzva. Práce bylo dost a pohybu méně než bych si přála a tak, když už se našla chvíle, rozhodně jsem se nešetřila a naopak snažila se nahradit si pravidelný pohyb nárazovými výkony. Výsledek se brzy dostavil. Začalo mě bolet koleno po dřívějším úrazu, kyčle a vlastně skoro všechno... Potřebuji se protahovat, svitlo mi. Proto jsem začala s jógou. Zároveň změnila práci. To už byla celá rodina v plném běhu rutinního života: školka, škola, práce, práce, kroužky, psi, nákupy, vaření, úklid.

A nestíhala jsem! Rozhodně jsem nestíhala kompenzovat náročnou práci a rodinu. Zvykla jsem si. Nemohlo to vlastně dopadnout jinak... já si moc přála vše zvládnout v práci a zároveň neobírat děti, a protože já držela, děti držely a můj muž taky držel, něco povolit muselo. Byla to má záda. Skončila jsem na dva měsíce na neschopence. Nikdo vlastně nevěděl co se mnou a podávali si mě jako horký brambor. Pomohl až anděl s akupunkturními jehličkami. Bolest ustoupila, vše se pomalinku vracelo do normálu. Měla jsem speciální cviky, změnila jsem práci a myslela si, že tím to končí. Kdepak, tím to všechno začalo.

Naše vnitřní já či podvědomí k nám promlouvá, když špatně posloucháme, co nám chce říct, najde si nějakou tu cestičku. Jak je cestička jednu prošlapaná využije ji při každé příležitosti.

Ptala jsem se: co mám dělat JÁ (ne doktoři a fyzioterapeuti) pro to, aby se to nevracelo, ale nedařilo se mi najít odpovědi. Byla jsem ze všech neúspěchů a bolesti už unavená a cítila se stará!

Až jsme se potakali s kamarádkou Káčou. Nejprve na FB pak tváří v tvář. Neviděly jsme se snad 20 let a mě zaujalo, co dělá, co dala dohromady. Nejdříve jsem to zkusila jen tak podle videí když mě bolela záda a bolest se docela rychle vytrácela. Takže jsem nelenila a dohodla se s Kačkou na workshopu na Zbraslavi, protože mě napadlo, že na tom bývalí sportovci mohou být podobně. Po workshopu už nebylo cesty zpět. Věděla jsem JAK a CO! Cvičila jsem každý den doma. A stíhala jsem to, protože mi fakt stačilo 5-10 minut denně. Pak jsem začala jezdit na lekce, protože mi chyběl větší záběr a námaha.

Nevím, jestli dokážu bolest zad zvládnout úplně, ale rozhodně teď mám naději. Vím, že Permanentu vděčím za život bez bolesti! Můžu být tak aktivní jak jen chci a jak mi to které období dovolí a rozhodla jsem se šířit ho dál. Slovo dalo slovo a první lektorka Permanenta (kromě jeho zakladatelky samozřejmě) je na světě. I kdybych Permanento předala jednomu jedinému dalšímu člověku, kterého něco trápí, stojí za to předávat ho dál. Jo a vůbec si nepřijdu "stará" :)